OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„... A tak se náš hrdina s mečem po boku prodíral hustým lesem a stíny stoletých velikánů okolo něj mu před očima vykreslovaly obrázky, ze kterých by byl každý jiný jistě vylekaný až k smrti. Za každým druhým kmenem viděl obrovského draka, dštícího oheň široko daleko, za každou kapradinou čekal zlého trpaslíka, který na něj s broušenou sekyrou vyskočí ze zálohy a před každým jen trochu více vystouplým kořenem dvakrát přešlápl, než jej překročil, protože co kdyby to byl bludný kořen a on by už nikdy nenašel cestu z lesa ven. Myšlenka na princeznu, spící kdesi daleko v osamělé věži, mu ale dodávala síly, a tak princ, nedbaje vlastního strachu, pokračoval dál a dál.“
Ale tuhle pohádku, náš milý heavy metalový dědečku, který se vždy zjevíš v ten nejdůležitější okamžik, abys nás ještě lépe a důkladněji vtáhnul do děje, už jsme od tebe slyšeli a ne jednou. Jenže když ono se to tak pěkně vypráví, viď. A nakonec, ono se to také moc pěkně poslouchá, jen si člověk nesmí připouštět, že už za ta léta ví docela přesně, jak to dopadne. Dobro zvítězí, zlo prohraje, a jestli neumřeli, žili šťastně až do smrti.
První dobrá zpráva tedy zní: RHAPSODY neumřeli. Jen se bůhvíproč (oficiální zprávy z tábora kapely hovoří o problémech s autorskými právy a ochrannou známkou) schovali za nový název s přívlastkem „OF FIRE“ (popravdě, nic tuctovějšího už si zřejmě vybrat nemohli). S druhou, už o něco horší zprávou, k nám dorazilo také album, které, ač doplněno podtitulkem „film score“ metal, nepřináší v kostce nic jiného, než jen nové pokračování hrdinské ságy, rozepsané kdysi dávno na debutu „Legendary Tales“ (1997). Pravda, oproti dřívějšku na něm poněkud ubylo rychlosti a vyjadřovacího prostoru pro kytaru páně Turilliho, nicméně pro výsledný efekt to rozhodně nemá žádné fatální následky. RHAPSODY OF FIRE jsou zkrátka i tak jako vždy výpravní až na půdu, předhánějí se v prokládání metalové materie prvky vážné hudby a velkým množstvím hostujících symfonických nástrojů a do jisté míry ve vás mohou opravdu vyvolat dojem, že sedíte v kině, a zatímco promítač usnul a plátno nehybně zčernalo, stále dál posloucháte filmovou hudbu. Jejím prostřednictvím na vás samozřejmě dýchne spousta vzrušujících melodických linek (titulní „Triumph Or Agony“, „The Myth Of The Holy Sword“ nebo povedená balada „Old Age Of Wonders“) a načechraných nálad a epické rozlehlosti („Silent Dream“, „Bloody Red Dungeons“ či předlouhá „The Mystic Prophecy Of The Demon Knight“ s hostujícím Ericem Adamsem /MANOWAR/), ovšem všechno to má jednu, a to dost podstatnou chybu. Ano, RHAPSODY OF FIRE prostě a jednoduše zamrzli u jednoho jediného výrazu (kupříkladu taková „Heart Of The Darklands“ jakoby z oka vypadla nesmrtelné „Holy Thunderforce“) a stejně tak jako třeba nedávno diskutovaní IRON MAIDEN se tím pádem dostali do pozice, v níž můžou bodovat už jenom tím, s jak moc invenčními a záživnými nápady momentálně pracují. A samozřejmě, jelikož RHAPSODY OF FIRE si na rozdíl od party okolo Stevea Harrise nemůžou oprávněně nárokovat postavení skutečné legendy, je třeba jejich „opakování“ vnímat o poznání střízlivěji.
Čili třetí a poslední zpráva je jasná – album „Triumph Or Agony“ je takové, jaké je, nepřekvapující, místy záživné a místy už poněkud méně (víc myslím k oné zmíněné momentální formě kapely nemá cenu dodávat), a to se samozřejmě někomu líbí a někomu ne. Pochopitelně, každému podle jeho vkusu. Přidržíme-li se navíc striktně názvu alba samotného, pak si musíme přiznat, že tenhle „debut“ RHAPSODY OF FIRE bude stejně vnímán především ve světle pomyslného triumfu nebo agónie. I když se zřejmě najdou i tací, kteří to budou tak jako já vidět spíše neutrálně, s malým bezvýznamným plus za neutuchající vytrvalost, podepřenou i schopností (místy) stále ještě posluchače celkem slušně pobavit.
Přidržíme-li se názvu alba „Triumph Or Agony“, pak si musíme přiznat, že tenhle „debut“ RHAPSODY OF FIRE bude vnímán především ve světle pomyslného triumfu nebo agónie, pročež mi zároveň dovolte prohlásit si sám sobě čest své výjimce.
6,5 / 10
Fabio Lione
- zpěv
Luca Turilli
- kytary
Alex Staropoli
- klávesy
Patrice Guers
- baskytara
Alex Holzwarth
- bicí
1. Dar-Kunor
2. Triumph Or Agony
3. Heart Of The Darklands
4. Old Age Of Wonders
5. The Myth Of The Holy Sword
6. II Canto Del Vento
7. Silent Dream
8. Bloody Red Dungeons
9. Son Of Pain
10. The Mystic Prophecy Of The Demon Knight
11. Dark Reign Of Fire
Challenge the Wind (2024)
Glory for Salvation (2021)
The Eighth Mountain (2019)
Into the Legend (2016)
Dark Wings of Steel (2013)
From Chaos To Eternity (2011)
The Cold Embrace Of Fear – A Dark Romantic Symphony (EP) (2010)
The Frozen Tears Of Angels (2010)
Triumph Or Agony (2006)
Live In Canada 2005 – The Dark Secret (2006)
The Magic of the Wizard's Dream (EP) (2005)
Symphony Of Enchanted Lands II - The Dark Secret (2004)
The Dark Secret (2004)
Power Of The Dragonflame (2002)
Rain Of A Thousand Flames (EP) (2001)
Dawn Of Victory (2000)
Holy Thunderforce (singl) (2000)
Symphony Of Enchanted Lands (1998)
Emerald Sword (singl) (1998)
Legendary Tales (1997)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Magic Circle Music Ltd.
Stopáž: 62:38
Produkce: Luca Turilli a Alex Staropoli
Triumf nebo agónie? Obávám se, že pro tuto desku platí jednoznačně to druhé. Škoda...
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.